Miloš Macourek se narodil 2. prosince 1926 v Kroměříži v rodině právníka, jenž byl obdivovatelem umění. Už ve velmi mladém věku prý Macourek věděl, že jeho kroky budou směřovat k herectví, malířství nebo dráze spisovatele. Část dětství strávil ve Frenštátě pod Radhoštěm, ale reálné gymnázium od roku 1939 navštěvoval už v Místku, který byl v době 2. světové války rozhodnutím nacistů spojen s Frýdkem. Po nuceném uzavření místní školy v roce 1941 krátce studoval herectví na ostravské hudebně dramatické konzervatoři. Poté byl však totálně nasazen a tato životní etapa jej přivedla do Zákolan u Kladna a Odoleny Vody. Po skončení války se ještě pokusil navázat na svá studia. Jeho přítel, literární historik Zdeněk Pešat ve svém článku k Macourkovým šedesátinám, který vyšel v Literárním měsíčníku, na tuto snahu vzpomínal slovy: „Škola ho příliš nebavila (snad i proto byl sečtělejší než my ostatní kamarádi), a tak se vydal do Prahy“. Nicméně ještě před vyloučením ze střední školy se započala jeho autorská činnost. Možná překvapivě ne jako prozaika, ale coby básníka. Své první verše a také překlady publikoval v časopise Středoškolák, do nějž přispívali rovněž Pavel Kohout či Ota Hofman.

V hlavním městě od roku 1946 vyzkoušel řadu různorodých profesí, byl dělníkem i redaktorem v nakladatelství Máj. Mnohem lepší univerzitou než Vysoká škola sociální a politická, na niž se sice navzdory chybějící maturitní zkoušce mohl zapsat, ale již nikdy nedokončil, se mladému autorovi stalo setkání s tvůrci Skupiny 42, jejíž zánik se však již neodvratně blížil společně s rokem 1948. Macourek dokonce vzpomínal, že jeho váhání mezi malířstvím a psaním ukončil Jindřich Chalupecký, kritik a přední teoretik zmíněné umělecké skupiny, jenž mu doporučil verbální umění.  Kontakty s význačnými osobnostmi literárního i výtvarného světa ale ovlivnily Macourkovu sbírku Bankrot, k jejímuž vydání nakonec nedošlo. Některé básně našly uplatnění až ve sbírce Člověk by nevěřil svým očím (1958). Mezitím se už Macourek živil jako novinář, lektor a později i vedoucí katedry dějin literatury a umění na Ústřední škole ROH.

Ještě v témže desetiletí na Macourka čekala i jeho další premiéra, tentokrát divadelní a zároveň v oblasti tvorby pro děti a mládež. Divadlo Na zábradlí v roce 1959 uvedlo jeho hru Jedničky má papoušek, v roce následujícím potom Smutné Vánoce, na nichž se stejně jako na první zmíněné inscenaci podílel společně s Pavlem Koptou a Ivanem Vyskočilem. S Václavem Havlem je pak podepsán pod pořadem Nejlepší ro(c)ky paní Hermanové (1962). Ani v pozdějších letech na divadlo nezanevřel, Viola a Divadlo v Nerudovce například realizovaly pásma jeho pohádek a textů pro děti, nicméně Macourka zcela okouzlila masová audiovizuální média, film a televize.  

V roce 1960 se Miloš Macourek začal věnovat dramaturgii, o tři roky později scenáristice na Barrandově, kde se záhy potkal s režisérem Oldřichem Lipským, který jej oslovil s nabídkou spolupráce na filmu Muž z prvního století (1961), ale v titulcích k němu ještě jméno budoucího slavného scénáristy a režiséra nefiguruje. Významnější je jeho podíl na animovaných filmech. Za 40 let napsal scénář k více než stu z nich, většina pak vychází přímo z jeho vlastních námětů. Z 60. let, kdy svou kreativitu zaměřil na kreslené snímky poprvé, uveďme alespoň Špatně malovanou slepici (1963) či Jak si opatřit hodné dítě (1966). Oboustranně přínosná dlouholetá spolupráce s Václavem Vorlíčkem započala při přípravě filmu Kdo chce zabít Jessii (1966), k jehož natočení režiséra inspirovaly komiksy, jež v Československu zůstaly po amerických vojácích. Filmaři z USA dokonce odkoupili na dílo práva a připravovali jeho remake, ale k jeho natočení nikdy nedošlo, pravděpodobně v důsledku událostí srpna 1968. Ke své dětské touze stát se hercem se Macourek nejvíce přiblížil v následujícím filmu. V experimentální komedii Happy end (1967), v níž je děj vyprávěn pozpátku, se režisér snímku Lipský a scénárista Macourek v rolích lékařů mihnou v záběru. Podíváme-li se na výčet filmů z konce šedesátých a zejména první poloviny sedmdesátých let, pod nimiž je podepsán, je obdivuhodné, jak vysokou kvalitu si udržel. Ostatně většinu z nich české televize stále reprízují i několikrát za rok: Zabil jsem Einsteina, pánové (1969), Pane, vy jste vdova! (1970), Čtyři vraždy stačí, drahoušku! (1970), Jak utopit doktora Mráčka (1974), Což takhle dát si špenát (1977), Zítra vstanu a opařím se čajem (1977) a mnohé další. Ani Miloš Macourek se ale nevyhnul kvalitativnímu propadu v době normalizace. Bouřlivé víno (1976), napsané podle románu Jana Kozáka, navzdory vynikajícímu hereckému obsazení rozhodně nepatří k nejlepším výsledkům tvůrčí spolupráce s Václavem Vorlíčkem. Stejně jako Hop a je tu lidoop (1977, režie Milan Muchna), v němž neoriginálním způsobem zkombinoval dříve osvědčené motivy i postupy, však neubírá téměř nic na celkové hodnotě autorova scénáristického díla.

Miloš Macourek považoval pohádku za univerzální žánr, jenž nemusí být nutně určen pouze malým čtenářům či divákům, proto kouzelné artefakty a nadpřirozené jevy určují děj ve většině jeho děl, jsou zdrojem humoru i nástrojem narušování společenských konvencí. Sám se neoznačoval za humoristu, ale za pohádkáře. Ondřej Neff navíc v rozhovoru pro Zlatý máj, časopis zabývající se teorií a kritikou dětské literatury, připojil výstižný přívlastek, když interview nazval „Pohádkář, který nešišlá“. Nešišlal na malé čtenáře či diváky, nepodceňoval je. Stejně jako v tvorbě pro dospělé si často odvážně pohrával s žánrem crazy komedie i ve filmových a televizních dílech určených dětem. Zároveň však i ve svých scénářích dokázal zohlednit specifika nedospělého věku. Výsledkem jsou dodnes populární filmy Dívka na koštěti (1971), napsaná na námět Hermíny Frankové, či Šest medvědů s Cibulkou (1972). S přelomem 70. a 80. let pak přišla další fáze jeho tvorby, seriály pro děti, které díky nim zatoužily dlouho před érou Harryho Pottera po kouzelném prstenu z Arabely (1979), chtěly se vznášet a měnit podobu jako Létající Čestmír (1983) nebo alespoň ve snu cestovat časem s Křečkem v noční košili (1987). V roce 1982 potom navázal na svůj šest let starý animovaný krátkometrážní film O utrženém sluchátku třináctidílným seriálem o věčných žácích 3. B Mach a Šebestová a vysloužil si nehynoucí úctu už minimálně dvou generací diváků pohádek před spaním. Později byly jednotlivé epizody pospojovány a zrodil se film Mach a Šebestová k tabuli! (1985). Jen o něco menší zájem vzbudila Žofka a spol. (1988). Oba večerníčky kromě autora spojuje i vypravěč Petr Nárožný a zejména Adolf Born, který sice nebyl jediným ilustrátorem Macourkových knih a filmů, ale zcela jistě se stal tím nejznámějším. Miloš Macourek pro změnu psal texty ke katalogům malířových výstav a v publikaci Mr. Born, nemýlím-li se (2000) si vyzkoušeli opačný postup, spisovatel tvořil texty k Bornovým obrazům. V 90. letech upravoval i klasické pohádky (Kouzelný měšec, Jezerní královna, Pták Ohnivák), ale vždy jej více těšila tvorba opřená o jeho vlastní fantazii.

Místo ve slovnících literatury si Miloš Macourek po počátečních experimentech s poezií vysloužil především jako autor knih pro děti. Jeho pohádky jsou plny absurdního humoru, nadsázky a bystrého vnímání světa, který sám o sobě skrývá nejedno kouzlo. „Výchovná poučka nevychovává, tak jako chemický vzorec neléčí. Od dětství snáším ze všeho nejmíň zvednutý prst, a proto bych se za nic na světě nenechal vmanévrovat do pozice otravného mravokárce,“ svěřil se v roce 1976 v rozhovoru pro Zlatý máj Karlu Hvížďalovi. Jeho texty sice opravdu nedidaktizují přímo, ale přesto poučují. Jen tak činí nenápadně, a tedy i účinněji. Od souboru pohádek Jakub a dvě stě dědečků (1963) až po Macha a Šebestovou. Svoji nechuť k černobílým ideálům demonstroval i v pohádce s názvem, jenž shrnuje prakticky celý děj útlého svazečku, O hodném chlapečkovi, který se stal kredencí (1963). V ní dokonce rodiče dospějí k závěru, že „ať to je třeba i nejhodnější chlapeček na světě, takové děti my nechceme, to ať raději zůstanou takové, jaké jsou“. I to je dalším rysem Macourkových knih – dospělé autority se mohou mýlit, ba dokonce jsou někdy hloupější než děti. Živočichopis (1962) ani Žirafa nebo tulipán (1964) dokonce nebyly původně určeny dětem, přesto je čtou nakonec všichni, kdo mají rádi hru se slovy a originální pohled na úplně obyčejné věci. Od počátečních kontaktů s filmovým průmyslem je Macourkova literární tvorba spojena se scénáristickou. Většina příběhů se tak z obrazovek stěhovala i na papír, třeba do knihy Mravenečník v početnici (1966), a naopak. Arabelu (1991 – 1994) a Jak řídit inženýra Křečka (1989) převyprávěla Hermína Franková, autorka, s níž Macourka pojil podobný smysl pro humor založený na grotesce. Mach a Šebestová (původně 1982) se postupně ocitli na prázdninách (1993), ve škole (1997), za školou (1998), na cestách (2000) a v historii (2002). Jejich poslední dobrodružství v roce spisovatelovy smrti obsadilo 10. příčku ve čtenářské kategorii ankety SUK-Čteme všichni, což svědčí o přetrvávajícím zájmu dětského publika.

Miloše Macourka lze bezesporu označit za jednu z nejvýznamnějších osobností českého kulturního života 2. poloviny 20. století. Byl oceňovaným autorem nezapomenutelných děl pro děti i pro dospělé, zasáhl významným způsobem do vývoje literatury, divadla, filmu i televizní produkce, ovlivňoval nejen čtenářský vkus několika generací. Zemřel 30. září 2002 v Praze.

https://duha.mzk.cz/clanky/remeslny-pohadkar-milos-macourek